Dneska si popovídáme o tom, jak se žije na Sardínii. Každá kultura a každá země má svá pro a proti. Po dvou měsících na Sardínii, kde jsem na Erasmus stáži, už také trošku vím, co očekávat od Italů a na co si dát pozor. Nutno však podotknout, že Itálie a Sardínie jsou dvě různé věci.
Myslím, že všichni známe ty typické stereotypy ohledně národností. Ne vždy se shodují se skutečností, ale buďme upřímní, vždy je něco málo pravdy. Italové jsou přátelští, hlasití a upovídaní, ale také temperativní a pomalí. Pojďme si tedy nalít čistého vína a popovídat si trošku o italské kultuře, zvycích a tradicích.
Itálie je přesný opak Británie, kde žiji už dva roky, ale v něčem se zase tak moc neliší. Sardínie je ostrov, na který jsou místní obyvatelé velmi pyšní, ale jak mi vysvětloval jeden Sardínšský obyvatel, bylo by to pro ně finančně nevýhodné se odtrhnout od Itálie.
Káva
Začněme ale těmi pozitivními věcmi, co jsem se od Italů naučila a co jsou tu velmi příjemné. Tou první věcí bude káva. Výborná a levná káva je základ. Ať už k snídani, na baru po poledni nebo večer. Káva je věc, na kterou si zvyknete hrozně rychle. K snídani si polovina Italů dá něco sladkého a cappucino. Nedávno mi jedna starší paní vysvětlovala, jak správně snídat – prvně vypít horké cappucino a až potom se pustit do croissantu. Můžete si dát snídani buď na baru nebo si sednout, většinou není rozdíl v ceně, pokud nejste na největším náměstí Sassari nebo Římě. Za tu dobu, co tu jsem, jsem už vyzkoušela snad všechny typy pečiva. Nejlepší jsou ty ještě horké, měkkoučké, ale křupavé na povrchu. Italská snídaně mi bude rozhodně chybět. Občas můžete někoho zahlédnout, jak si dává ještě navíc čerstvý pomerančový džus (aranciata spremuta). A espresso je caffé! Takže prendo un caffé.
Italové si rádi povídají
Za všech okolností a s kýmkoliv. I když sedíte sami u snídaně, pravděpodobně se Vám stane, že s Vámi někdo promluví. Když se dva Italové potkají na ulici, obejmou se a pokecají. I když se třeba viděli před půl hodinou. A potom půjdou každý na druhou stranu a ještě po sobě budou pokřikovat. Dobré ale je, že jsou velmi otevření a vždy víte, jak si stojíte. Pravděpodobně nebudou nic předstírat, a řeknou Vám vše na rovinu.
Na všechno je čas
To jsem se tu naučila poměrně rychle. Slovo aspetta, tedy počkej, nebo tranquilla, tedy v klidu, používají velmi často. Všechno bude trvat, ale nakonec se to vyřeší. Jako například moje registrace na univerzitě, nebo když něco chcete zařídit. Italové potřebují svůj čas a upřímně, ani se jim nedivím.Když na Vás celý den svítí slunce, jste unavení. Proto si i dávají svou siestu – přestávku, tak kolem druhé třetí odpolední, kdy si stoupnou na bar na kafčo a pak prostě relaxují. A taky Vám občas zavřou bary a supermarkety mezi cca jednou a pátou. V neděli jsou u moře, většinou ve městě nepotkávám moc lidí a většina obchodů je buď zavřených, nebo zavírá kolem poledne. Prostě se nepředřou.
Jídlo
Italové milují dobré jídlo. Vaří ho dvacet minut a další dvě hodiny ho jedí. Většinou ve velkých skupinách, s rodinou a přáteli. Pro mě osobně je tu jídlo top. Ať už jdu do restaurace, dávám jenom pizzu nebo spaghetti, jídlo je tu skvělé. Aperitivo je potom malé jídlo, kdy zaplatíte za drink a dostanete něco malého k snědku – například malou porci kuskusu, jednohubky nebo někde můžete najít i malý bufet. Obecně tu platí, že i když si člověk dá třeba jenom pivo, dostane k němu přinejmenším brambůrky, nějaké jednohubky, sýr nebo šunku. Což je upřímně super věc.(Ale údajně ne všude v Itálii tomu tak je). Pizzu si dáte cca po osmé večerní, dřív většinou ne. A mají tu spousty automatů s vodou, limonádami a sendviči.
Gestikulace
Jsou velmi temperativní. Vzhledem k tomu, že pracuji v tiskové kanceláři, byla jsem svědkem mnoha situací, kdy se lidi přišli prostě pohádat. Gestikulace je tu skoro stejně důležitá jako slova, a Italové jí používají velmi často. Když je něco rozčílí, prostě Vám to řeknou nebo po sobě začnou řvát. Občas mi přijde, že ani konflikty jinak nedokážou řešit. Ale na druhou stranu jsou velmi hlasití i když jsi jenom povídají, takže občas nejde poznat, co se vlastně děje nebo neděje.
Italové se neučí jazyky. Budou pravděpodobně rozumět nebo dokonce umět španělsky, ale angličtina není úplně normální věc, rozhodně ne na té úrovni, co umí polovina čechů. Stalo se mi několikrát, že se mnou raději mluvili s mou italštinou, než aby se snažili jejich angličtinou. Na druhou stranu jsou tu samozřejmě vyjímky.
Takže jaký je můj celkový dojem? Vzhledem k tomu, že už se nějaký ten rok učím italsky a do Itálie jezdím poměrně často, nebyla jsem úplně překvapená. Ja mám Itálii ráda, působí na mě pozitivně a příjemně. Už jenom to počasí dokáže člověku zpříjemnit den. Italové jsou přátelští a když ukážete trošku snahu mluvit italsky, budou Vás mít rádi.